Seznamte se s Pavlem, který poslechl volání svého srdce a pracuje v sedlářské dílně. Jak se k řemeslu dostal? Co ho přivedlo od shonu a stresu ke klidu a řemeslné práci? Sešli jsme se on-line, hezky si popovídali a výsledek máte před sebou. Děkujeme Pavlovi za sdílení jeho příběhu.
Pavle, jak se ti daří?
Daří se mi dobře. A hodně pracovně. V klidu se tím prohrabávám a směřuje to k takovému pěknému plynutí.
Co pro tebe znamená pracovně? Co tvoříš a čemu se teď věnuješ?
Dělám s kůží. Tvořím v sedlářské dílně u sedláře, u kterého jsem se i rekvalifikoval. Dříve to tak nebylo. Pracoval jsem v korporátu, až jsem z toho vyhořel. Nyní pracuji rukama, u sedláře jsem se vyučil a on si mě tam rovnou nechal. Společně děláme řemeslo, vytváříme a pořádáme kurzy, kde učíme v rámci rekvalifikací dál. Také mám svou sedlářskou dílnu, kde si o víkendech tvořím to svoje.
Jak dlouho se řemeslu věnuješ?
U sedláře jsem čtvrtým rokem a ve své dílně taky tak.
Jak ses k sedlařině dostal?
Původně jsme měli rodinnou firmu, kde jsem se věnoval obchodní činnosti. K řemeslu jsem celý život inklinoval, ale bylo mi tvrzeno, že nejsem šikovný. Pak se ve mě něco vzbouřilo a já prostě musel nějak začít. Bavilo mě dřevo a nakonec jsem skončil u kůže, nevím vlastně ani, jak. Prostě to přišlo. Kůže krásně voní a práce s ní je rozmanitá a úžasná.
Jako kluk jsi něco tvořil?
Věřil jsem těm, co mi říkali, že nejsem manuálně zručný, takže jsem se držel od všeho dál, jen jsem zpovzdálí pozoroval, jak se co dělá. A teď jsem v tom.
Jak prakticky vypadá jeden den v sedlářské dílně?
Sedlařina je hodně pestrá. Je to hezké v tom, že kombinuje snad všechny obory, které pracují s kůží. Vyrábí se tam sedla, doplňky pro koně a také se opravují, což je zajímavé, protože to není stereotypní práce. Dále chodí zakázky typu brašničky na motorky, kola, peněženky, obaly na mobily plus speciální poptávky typu sado-maso a tyhle věci, takže je to skutečně velmi pestré :-). Člověk si obohacuje, co vůbec na světě existuje. Studenti, kteří k nám chodí, chtějí každý dělat něco jiného, takže nám to rozšiřuje pole i poznatky z oboru.
Prakticky to funguje tak, že každý den máme dané zakázky. Kolega chystá, jí šiju a takto jedeme až do večera.
Jak je to s barvením kůže?
Jsou různé metody. Většinou barvíme, protože každý to chce mít trošku jiné. Když opravujeme, pokoušíme se vystihnout původní barvu, takže často je to taková alchymie v tom, něco „zestařit“, aby to sedělo k tomu původnímu. Barvíme i kůže, které jsou určené do vlhkého prostředí, například na motorky. Barvíme také nitě.
Kožené výrobky obsahují také spoustu kovových prvků. Jak s nimi pracuješ?
Moje práce je komplexní. Děláme s kovem, se dřevem, s kůží a popasujeme se úplně se vším. Někdy přijde něco, na čem je potřeba aplikovat trochu jinou metodu, musím umět řezat kov, vysekávat, nýtovat, umět si poradit s kováním, přeskami, které je někdy potřeba upravit, aby seděly, takže je to velmi rozmanité.
Jakým způsobem výrobky zdobíte?
Zdobíme kůži pomocí raznic, kdy se do mokré kůže bouchá a tvoří se na ní vzory. Také používám modernější metodu – gravírovací lis, který umí vypálit monogramy, jména, texty, loga firem a tak dále. Tímto způsobem jsme zdobili i klíčenky Jirky Ledvinky, které najdete na e-shopu.
Jak ses ke spolupráci na klíčenkách s otiskem Jirky dostal?
Jirku poslouchám hodně dlouho, od té doby, co začal vysílat. Jak jsem se začal tak nějak probouzet, sledoval jsem různá videa a zčistajasna se objevil Jirka. Do mě to v tu chvíli přesně zapadlo. Jednou jsem si řekl: „Vím, že se jednou potkáme nebo budeme spolupracovat.“ Nechal jsem to být a tady to je.
Ve spolupráci s Jirkou Ledvinkou a Nadějí člověka pořádáš workshopy práce s kůží. Jak vaše spolupráce vznikla?
Oslovil jsem tehdy Pavlínku z projektu Máme domškolu, který tehdy fungoval, protože v sedlářské dílně děláme i dílničky pro děti ve školách a školkách, abychom jim to naše řemeslo trochu přiblížili. Mě se ten koncept moc líbil a Pavlínce jsem napsal, jestli z její strany není zájem o nějakou spolupráci. Dali jsme se dohromady, popovídali jsme si a vzniklo z toho tohle. Krásně to zapadlo.
Plánuješ ještě nějakou další spolupráci s Jirkou nebo čekáš, co k tobě přijde?
Já už takhle nechávám úplně všechno, protože se mi líbí, že už nemusím nic plánovat. Pak přijde to, co z hlavy není člověk schopen vymyslet. Je to krásné překvapení, co se objeví a já se tím už jen bavím a užívám si to.
Je ještě něco dalšího, co tě v životě baví a dělá ti radost?
Hrozně rád chodím do přírody. Miluju chodit s pejskem, vyrazím někam a to je boží. Občas si brnknu na kytaru, ale přírodu mám nejradši. A naše fenka je mou velkou učitelkou. Máme útuláčka a vybrala si nás. Původně jsem chtěli úplně jiného pejska. Pomohla nám si uvědomit, že potřebujeme změnu. Naše fenka to uměla zařídit dokonale. Zlikvidovala byt a dělala všechno proto, abychom začali přemýšlet, co dál, jak zůstávat víc doma a najednou jsme já i moje žena zjistili, že nás to v původní práci nebaví. A hezky se to rozjelo. Manželka se doma stará o svou maminku, kterou tam máme.
Pavle, náš rozhovor se chýlí ke konci. Co bys čtenářům vzkázal nebo popřál do života?
Do života bych vzkázal každému jenom to, ať je sám sebou, život si užívá a nechá ho plynout, ať si k sobě nechá přijít to, co k němu patří a prostě ať je, ať je šťastný. Toho neštěstí jsme si užili už dost. Je potřeba tohle odhodit. Ať jsou lidi opravdoví, ať si nelžou sami sobě a jsou takoví, jací jsou. Takoví jsou perfektní. Takoví jsme všichni perfektní.
Děkujeme.